Po tři dubnové středy (10. 4., 17. 4. a 24. 4.) vždy od 18:30 nám bude v sále na Habrovce přednášet teolog Martin Šály o novozákonní a komuniální církvi. Nechte se pozvat na exkurz do světa počátků církve, který překvapí rozmanitostí tehdejších forem a přirozeným ekumenismem.
Měl jsem to štěstí a potěšení Martinův cyklus absolvovat na Evangelické teologické fakultě v rámci studijního oboru Teologie křesťanských tradic. Rád bych k němu pozval i vás ostatní, protože zvlášť v dnešní době konfesní různorodosti a čím dál hlubšího rozdělení uvnitř společnosti i samotných církví je potřeba se vracet ke kořenům křesťanství a k pramenům víry. Moderní eklesiologie (nauka o církvi) – a je jedno, zda katolická nebo evangelická – už opravdu nevnímá prvotní církev jako nějaký monolit vybudovaný apoštolem Petrem, ale spíše jako pestrou směs křesťanských obcí.
První křesťané vytvářeli společenství soustředěné na zkušenost se vzkříšeným Ježíšem s různými teologickými, kulturními či společenskými důrazy. Mluvíme tak už od počátku o různých církvích, orientovaných do různých prostředí (Židé, Řekové), s různými centry (Jeruzalém, Antiochie) a především s různými autoritami. V obcích působili učitelé a učitelky vykládající tradici, vážení proroci aktualizující Ježíšovo učení, diákoni a diákonky, presbyteři (starší) osvědčení pro vedení obce či episkopové ustanovení obcí za „dohlížitele“ a mnoho dalších, často mezi sebou obtížně rozlišitelných autorit. Ze svědectví Nového zákona a toho mála dobových textů nevidíme v této době žádný pevný obraz struktur a úřadů. Až postupně se z této situace vyvinul potrojný organizační model osvědčených a obcí volených episkopů (biskupů), presbyterů (kněží) a diákonů (jáhnů).
Prvotní církve (obce) to měly ve své době opravdu těžké. Na jedné straně část křesťanů stále tíhla k přísnému dodržování mojžíšovského zákona, jiná část byla sváděna gnostickými představami a východními mystérii. Ke sporným otázkám se proto scházela regionální shromáždění (koncily, synody), nicméně církve zůstávaly samostatné a episkopové byli spolu na jedné rovině. I přes tuto různorodost a rozdrobenost existovala mezi jednotlivými církvemi jednota. Základním poutem této jednoty a vzájemnosti byl křest a eucharistie jako výraz spojení s Ježíšem ukřižovaným a vzkříšeným. Platilo, že kdo slaví s námi, je s námi v jednotě. Nikoli to dnešní „až budete s námi v jednotě, budeme spolu slavit“.
Církev je shromážděním Božího lidu (z řeckého ekklésia), je tím, co je Pánovo (z řeckého kyriaké). Křesťanství bylo proto od počátku náboženstvím společenství (komunia). Obraz Boha ve třech osobách naznačuje, že společenství nerozpouští osobní bytí a že církev je společenstvím rozmanitých. Ukazuje nám, že v Boha můžeme věřit pouze s ostatními, i když s nimi v lecčems nesouhlasíme. Nedá se věřit bez církve, individuálně, bez vztahů a vazeb. K Bohu nekráčíme sami, ale navzájem se táhneme a podpíráme. Postupem času a dějin se z téhle církve shromážděných stala nadosobní instituce. Namísto živého Božího slova nastoupilo učení (dogmata), namísto vzájemné služby úřad, místo dohodnutých pravidel řád, namísto horizontální prostupnosti monarchistická pyramida a namísto inkluze různých názorových proudů vylučování.
Martin Šály, po vzoru svého učitele Jana Konzala, se ve svých přednáškách snaží ukázat, že jednota v Kristu neznamená nutně uniformitu myšlení a života. Dnešní církevní různorodost vůbec nemusí být kritickým problémem, pokud chceme opravdu hledat jednotu v různosti. Duch svatý působí v celé Církvi, která je „Pánova“, a nese radosti i bolesti všech křesťanů, kteří jsou společně na cestě do Božího království.
Tomáš Matuška