Jan Petránek:
Indický genius loci byl vždy velmi duchovní, s důrazem kladeným na přímý a niterný náboženský prožitek, a plně soustředěný na taje lidské existence, na kontakty s nadpřirozeným, na hlubiny lidské duše a na její vztah k vesmíru, a náboženství je tak jednou ze základních konstant Indie. Vedle menšinových náboženství, jako je islám, buddhismus sikhismus, nejmladší z nich, je první asociací jistě hinduismus. Jeho pantheon je nesmírně rozsáhlý a komplikovaný, s řadou místních variant – to se týká zejména podob Bohyně Matky – a často jen volnou vazbou na hinduismus. Zejména kmenová náboženství – jenom ve státě Gudžarát jde o zhruba 15% obyvatel, tedy o zhruba pětimilionovou populaci – uctívají četná božstva zosobňující Zemi, živly a přírodní síly, plodnost a zemědělskou úrodu nebo schopnost léčit. Zde jsme svědky odkazů na původní předvédská animistická náboženství – víru v posmrtný život předků, přírodní síly, víru v ochrannou moc řady zbožštělých hrdinů, obavy z moci zlých duchů apod. Přitom i zde samozřejmě existuje mnoho pojítek mezi touto původní, a dnes minoritní společností, a majoritním světem hinduismu. Za všechny uvedu například začlenění Ganéši, Šivova syna se sloní hlavou a bohem, obdařeným schopností odstraňovat překážky.
Život každého Inda, ať hinduisty, nebo příslušníka kmenové populace (adivasí), je odměřován opakovaným rituálem oběti, púdžou, přinášenou na třech úrovních: v chrámu (městském nebo na významných poutních místech, kde je rituál prováděn obřadníky, u domácího oltáře, kde ranní púdžou domácí paní začíná každý nový den, a obřadem modliteb a oběti u dévry, vesnického nebo obecně komunitního oltáře či drobného chrámu.
Řada vesnic má chrám zasvěcený jejímu ochránci. Vedle toho pravidelně existuje řada oltářů zasvěcených Bohyni Matce a některému z klasických hinduistických bohů, nejčastěji bohů šivaistického kultu. Podobně každá kasta uctívá jí preferované božstvo a často existují i oltáře rodinné, které se obrací na kult předků. Oltáře mohou být na volném prostranství kdekoliv ve vesnici: často pod stromem, který bývá orientačním bodem a výškovou dominantou ve spleti uliček, jindy je to jakási vyzděná a nabílená vyvýšená platforma. I kmenové oltáře či svatyně mohou mít své utaro, tj. jakési zástupné svatyně, ve vesnici, kde je rovněž možné provádět rituál oběti a přinášet obětiny, ale většinou jsou umístěny za vnějším perimetrem vesnice či zcela mimo vesnici: na různých významných či mystických místech, jakými mohou být odlehlé vrcholky kopců, břehy řek, různé přírodní útvary v remízcích za vesnicí, místa, kde se odehrál příběh.
Zatímco do chrámu přinášejí věřící většinou jen hliněné lampičky na olej či přepuštěné máslo, ghí, a převažující obětina (prasád) má charakter peněžitého daru, květin nebo nejrůznějších poživatin a domácí obřady se odehrávají ve formě téměř symbolické púdži, modliteb a slibů před obrázky nebo drobnými plastikami bohů obklopenými cennými předměty z majetku rodiny, je náboženský život soustředěný kolem dévry nemyslitelný bez množství keramiky představující na jedné straně postavy bohů – trojrozměrné plastiky, plakety a oltáře – a na straně druhé nejrůznější obětiny, které jsou těmto božstvům přinášené.
Obětování jsou určeny ranní a večerní hodiny, speciální dny v týdnu, jindy se jedná ale i o tak významná místa, že se na nich jednou za rok scházejí věřící, a to i z velmi vzdáleného okolí, některé větší vesnické oběti se konají ve víceletých cyklech nebo naopak improvizovaně při náhle vzniklé potřebě obrátit se na božstvo. Obecně vyjadřuje oběť věřících snahu o zachování přízně božstva – zde jde často o jakousi rutinní komunikaci – anebo může jít o udobření božstva, slib věřícího či vyjádření díků.
Důvodů může být mnoho: prosperita jednotlivce nebo vesnické komunity, ochrana před nemocemi a zlým silám či duchům, léčebný rituál, zbožštění duše zemřelých a oběť předkům, přání potomka, zachování fertility domácích zvířat, situace, kdy bůvolí kráva nedává dost mléka, obnova majetku po krádeži, společná vesnická oběť.
Každodenní rituály hinduismu i kmenových náboženství vyžadují množství rituálních, kultovních a votivních předmětů. Jde o rozsáhlou produkci, kdy „hodnota díla nespočívá v originálním přístupu, nýbrž v dodržování tradice, jednou daných estetických norem a ikonografických předpisů, jež dávají dílu jedině správnou podobu zaručující přízeň bohů“ (Knížková, 1997). Autory jsou – kromě nadaných jedinců tvořících pro potřebu vlastní či svých nejbližších – kastovně definovaní profesionální řemeslníci. Přestože je tak tvarosloví těchto předmětů po generace, a možná po staletí neměnné, definováno účelem a charakterem rituálu, existují varianty dané lokálními zvyklostmi a vkusem, které jim dávají svojí bezprostředností a často určitou naivitou rysy „lidového umění“. Platí to zejména v případě kmenových populací, jejichž náboženství je velmi diferencované a nepodléhá tolik obecným a neměnným pravidlům a kánonu hinduismu, i když z něj čerpá. Právě tato produkce se vyznačuje větší uměleckou fantazií a někdy i abstrakcí.