Synoda21 – 2. a 3. téma – podrobné podněty
Téma 2 – Naslouchání
Naslouchání je první krok, ale vyžaduje otevřenou mysl a otevřené srdce, bez předsudků.
- Co usnadňuje nebo zatěžuje naše naslouchání jeden druhému? Jsme ochotni naslouchat těm, kteří mají na vývoj církve diametrálně odlišné názory? Jak do našeho naslouchání promítáme naši zkušenost (dobrou nebo špatnou) s těmi co mluví?
- Bereme odlišný názor, kritiku a zpětnou vazbu automaticky jako vyjádření nedůvěry, nelásky či dokonce jako urážku? Proč? (Když nám v dětství rodiče vytkli, že něco děláme špatně, znamenalo to automaticky, že nás nemají rádi?). Není právě zpětná vazba vyjádřením, že někomu na nás záleží? Je pro nás lhostejnost ostatních lepším postojem?
- Bereme výměnu názorů jako boj, který někdo musí vyhrát? Musíme mít ve farnosti stejné názory? Musíme se vždy shodnout?
- Jak nasloucháme těm, kteří jsou tišší, pomalejší, méně výřeční? Jak nakládáme s nekomunikací? Trápí nás, když nám někdo neodpovídá? Je pro nás hlasem i to, že někdo prostě mlčí?
- Umíme naslouchat prostým věřícím, mladým, dětem? Slyšíme vůbec hlas mladých nebo i dětí ve farnosti? Nebo slyšíme jen hlas jejich rodičů, kteří mluví jakoby jejich hlasem?
- Jak nasloucháme těm, kteří zakoušejí chudobu, odsunutí na okraj, sociální vyloučení? Snažíme se farnosti nějak organizovaně reagovat na potřeby chudých?
- Jak nasloucháme společenskému a kulturnímu prostředí, ve kterých žijeme? Jsme schopni zaslechnout hlas z okolí? Víme jak nás jako křesťany vnímají sousedé? Dokážeme s nimi diskutovat? Kdy se nám to naposledy stalo? Kdy jsme od nich něco přijali, že nám to změnilo naše “křesťanské” postoje?
- Dokážeme popsat předsudky a stereotypy, které nám brání v naslouchání? Posloucháme jen ordinované “duchovní”? A zvláště ty, kteří jsou nám milí, sympatičtí a konvenují našim názorům? Co děláme proti zakrnění v naší bublině? Dokážeme naslouchat i kritickým postojům, a to nejen vůči naší církvi, ale vůči křesťanství obecně?
Téma 3 – Ujmout se slova
Všichni jsou vybízeni, aby mluvili odvážně a otevřeně, tedy svobodně, pravdivě a s láskou.
- Kdy a jak dokážeme nebo nedokážeme říci to, co je pro nás důležité? Dokážeme dát zpětnou vazbu nejen svým kamarádům, ale i autoritám ve farnosti? Bereme kněží jako sobě rovné, jako naše bratry? Dokážeme i jim říct, že se nám něco nelíbí nebo se bojíme? Čeho se bojíme?
- Jak v naší místní církvi / farnosti a v jejich různých skupinách uplatňujeme svobodnou a upřímnou komunikaci bez taktizování a snahy zalíbit se? Nemluvíme o těch druhých jen po straně? Jsme dostatečně sebevědomí a dospělí říct názor napřímo? Dokážeme mluvit za sebe místo “mělo by se”? Umíme říct svůj názor a nezakrývat jej vnější autoritou “pan XY říkal”?
- Dokážeme otevřeně přiznat, že některým článkům víry nerozumíme nebo dokonce nevěříme? Dokážeme se nahlas postavit nespravedlnosti, přestože se děje podle církevního práva? Víme, že náš hlas svědomí stojí výš než katechismus?
- Jak komunikujeme se širší společností, do které patříme? Dokážeme mluvit otevřeně o našem způsobu života, o víře, o Kristu před našimi nevěřícími blízkými, přáteli, kolegy či dokonce před cizími lidmi? Máme vůbec zkušenost, že téma křesťanství často otevírá srdce druhých? Nebo naopak máme zkušenost odmítnutí? Je ta zkušenost aktuální nebo si na ni jen vzpomínáme z dětství?
- Dokážeme obhajovat stanoviska vedení církve? V kterých případech nedokážeme? Řekneme či napíšeme svým kněžím a biskupům, pokud cítíme, že se děje z jejich strany nepochopení společnosti, znamení času či že se děje dokonce někomu křivda? A naopak – podporujeme své kněží a biskupy v dobrém konání? Dokážeme jim poděkovat?
- Co nás uschopňuje a co nám brání, abychom v naší místní církvi / farnosti / společenství, případně i v širší společnosti, mluvili odvážně, otevřeně a zodpovědně?
- Jak u nás funguje vztah s místními médii, úřady, neziskovkami apod.? Jsme schopni být partnery v diskuzi o věcech obecních? Jsme angažovaní v obecních záležitostech? Máme svůj jasný názor na události v okolí a sousedství? Chceme podporovat třeba i spolky, které hledají dobro i za cenu kontroverzí? Nebo se snažíme “hlavně dobře se všemi vycházet”?
- Kdo mluví jménem naší farnosti / našeho společenství a jak jsou tyto osoby vybírány?