Nestaví-li dům Hospodin, nadarmo se namáhají stavitelé.
Nestřeží-li město Hospodin, nadarmo bdí strážný. (Žalm 127)
Stojíme před kostelem sv. Františka a možná si někdo řekne „malý, dřevěný, chudý, bezvýznamný.“ Nebo je to zázrak? Kostel postavený za situace takovému podniku velmi nepříznivé, za druhé světové války, v době zákazu výstavby novostaveb, nedostatku materiálu i pracovní síly.
Bez povolení ze správy kontingentu nebylo možné nakupovat stavební materiál, a přesto byly základy hotovy dříve, než bylo příslušné povolení vydáno. Stavělo se v době platnosti stanného práva (vyhlášeného Reinhardem Heydrichem). Stavělo se v době války, která se dotýkala jak obce, tak jejich obyvatel. Byla zde rodina, na kterou pamětníci vzpomínali ještě několik desetiletí po válce, byla odstěhována koncem roku 1938 na území připojená k německé Říši, jako příslušníci německého národa. Byli však zde i lidé, kteří byli pronásledováni a na území Říše zavlečeni do koncentračních táborů, na nucené práce a podobně. Mnozí v průběhu okupace zahynuli. V zápisu z první valné hromady kostelního spolku po konci válečného konfliktu datovaného dne 22. září 1946 se mj. dočteme: „Spolek má 57 zakládajících členů, členů činných a přispívajících je 251 celkem. Spolek ztratil 63 členy a vzpomíná svých 27 v Pánu zesnulých členů.“
Autor textu: Stanislav Varhaut
