Synodální setkání nese i svá rizika, zde je pár upozornění:
– Bude se vám chtít jen tak si o tématu popovídat, ale zde by moderátor měl být laskavý (aby někoho nezakřikl), ale i pevný, aby sezení nerozbředlo a nerozkecalo se.
– Ticho je zde důležité, něco zde má růst a zrát. Někdo může v tichu panikařit, myšlenky jej napadají v rojích, zapomenuté a nesplněmé úkoly pronásledují, soustředěnost (usebranost) se rozebíhá a mizí.
Berme myšlenky a nápady jako auta, která jedou, zastavují u nás, nebráníme se jim, nezaháníme je, nebojujeme s nimi, ale nenasedáme do nich i když otevírají dveře, jen jim v duchu vlídně pokyneme a necháme je odjet.
– Setkání je zpravidla málo akční, to je pro leckoho velké pokušení. Místo (typicky mužského) – analyzovat, pojmenovat, vyřešit, zapsat je to více “ženské” či “východní” (možná i levá/pravá hemisféra) – vyslechnout, vypovědět příběhem, nechat se oslovit, dokonce nechat organický růst. Snaha zasít semínka s možnou sklizní “až někdy později, za týdny, měsíce, roky”. Viz též: Kvas v těstě nebo SLYŠ Izraeli jako předpoklad k tomu, aby se uskutečnily přísliby Hospodinovy.
– Nejde o diskusi ani primárně o nalézání optimálních řešení, jde hlavně o proces naslouchání a vstřebávání // a o schopnosti a ochotě hovořit – ujmout se slova
Slova a názvy hodně ovlivňují, snažme se říkat “setkání v kroužku”, meditace, oslovení Duchem, zapojení srdce i hlavy, a vyhýbat se slovům “diskuse, debata, řešení apod.”.
– Když někdo mluví, ostatní jej mají poslouchat aktivně. To znamená, aby nepřemýšleli při sdílení těch druhých, co chtějí vlastně říct oni a jak to vyšperkují, ale aby se opravdu snažili vcítit do toho druhého a porozumět tomu, co říká.