Synoda/synodalita = společná cesta (myšleno v církvi) – jít společně – být společně – rozhodovat společně. Cílem je společenství svéprávných a rovnoprávných. Dělicí čára není jen často zmiňovaná mezi kněžími a laiky (lépe řečeno: mezi svěcenými a nesvěcenými) – ale také mezi aktivními a pasivními farníky, mezi farníky „vymetači akcí“ a farníky „rychle z kostela domů“.
Synodalita má být způsobem bytí církve do budoucna – synoda, která začala, nemá být jednorázovou záležitostí, ale má ve farnostech a církvi nastartovat procesy pro synodální život církve v dalších stoletích. Výstupem nemá být závěr, ale proces, který dál pokračuje i po skončení diecézní (farní) fáze, která byla tuto neděli zahájena.
Kontext synody
Synoda přichází v době, kdy jsme stále zasaženi COVIDem, projevuje se klimatická změna a pokračují konflikty s výraznou migrací. Zároveň uvnitř církve máme 50 let od převratného koncilu a i z vysokých míst církve se ozývá, že se církev příliš neposunula. Naopak se otevírají zahnisané rány v podobě pohlavního zneužívání a zneužívání moci v církvi. Zkušenost, že církev jako instituce kryla otřesné množství činů duchovních znamená, že se v církvi musí něco posunout dál, něco změnit. Na jedné straně to může být změna mentality věřících nebýt obsluhovanými pasažéry, ale sebevědomým Božím lidem, na druhé straně proměna správy církve a přesun moci, a především její efektivní kontrola. Synoda je nové jaro dialogu v církvi. Synoda je nový začátek. Až tak velká slova zmiňuje právě dokument Vademecum.
Kdo se má zapojit?
Zapojit se mají všichni pokřtění, protože všichni jsou údy církve, obdařeni různými charismaty, jsou Božím lidem, který jako celek je ve víře neomylný! (Evangelii Gaudium, 119). Do diskuzí a konzultací jsou zváni ale i všichni ostatní mimo, a to i nevěřící, pokud chtějí přispět svým náhledem. Jsme Božím obrazem, jsme stvořeni k dialogu, ke vztahu, ke společenství. Do Božího království nejdeme sami, ale ve společenství. Možná by bylo dobré každou neděli během synody právě tohle opakovat a zdůrazňovat od ambonu. Zapojit lidi a povzbudit farníky k účasti bude totiž asi nakonec to nejtěžší. Ale zároveň může být synoda i příležitost pro nesmělé zapojit se do existujících společenství.
Jak se to bude dít?
Církev chce naslouchat tomu, co Bůh sděluje svému lidu. „Bůh nás oslovuje skrze druhé lidi a je zase oslovuje skrze nás, a to často překvapivým způsobem“ (Vademecum, str. 20). Máme naslouchat, zaslechnout podněty Ducha svatého, který nás vede. Naslouchání Duchu = naslouchání Písmu a nasloucháním druhým. Máme naslouchat Bohu tak, že budeme naslouchat jeden druhému, a přitom se necháme inspirovat Božím slovem. Neoddělitelnou součástí synodálního procesu je proto rozjímání Písma, modlitba, liturgie. Zapojení srdce i hlavy.
Synoda není firemním strategickým plánováním, ani průzkumem veřejného mínění nebo debatním kroužkem, ale má jít o duchovní proces. Synoda je událostí, ve které působí Duch svatý. Má jít o modlitbou vedenou reflexi naší společné zkušenosti. Předpokládá se určitá osobní proměna, ztišení, odhození předem připravených názorů do koše, neposuzování jiných. Něco na způsob duchovního cvičení. Také nemá jít o vymýšlení teorií o církvi, o teologické koncepty, ale o sdílení našich zkušeností se životem v církvi. Je proto potřeba si na synodu udělat čas, mít pokoru naslouchat – odvahu mluvit – ochotu měnit své názory, být otevřený ke změně, nemít hotové odpovědi, osvobodit se od předsudků (Vademecum, str. 14-16).
Máme se soustředit na pozitivní i negativní zkušenosti, na to, co funguje, co se osvědčilo i na to, co dialogu a synodalitě ve farnosti překáží. Nemáme se soustředit jen na dnešek ale hlavně na budoucnost. Nemáme naslouchat jen těm aktivním, ale i těm nenápadným. A máme samozřejmě spojovat a nerozdělovat. „Je pochopitelné, že zahájení tohoto konzultačního procesu vyvolá u vedoucích aktérů pastorace nejrůznější pocity, od nadšení a radosti až po obavy a strach, nejistotu nebo dokonce skepsi. K synodální cestě takto odstíněné reakce patří“ (Vademecum, str. 23).
Konkrétní podoba synody ve farnosti
Proces synody organizuje a vede pastorační rada, která je v kontaktu s diecézním koordinátorem. Pastorační rada by měla mít taky nějaké koordinátory (dva: muž a žena). Mohou být různé formy zapojení – od dotazníků (doporučuje se jim vyhnout), individuálních odpovědí až po moderovaná celofarní setkávání (velice preferované, neboť synodální …).
Těch setkání má být více, ideálně celodenní forma setkání spojeného s nějakou další akcí – od brigády, přes pouť, bazar, divadlo, atd. Vyzdvihuje se úloha kněží jako pastýřů. Celofarní akce by neměly probíhat bez nich – už proto, že mohou vést liturgii. „Jejich úsilí prosazovat a uvádět do praxe synodálnější způsob bytí Kristovy církve má zásadní význam“ (Vademecum, str. 24). Mají proces umožňovat, nemají mu bránit. Přítomnost kněze nesmí být důvodem, aby se nehovořilo otevřeně (Vademecum, str. 23, zdůrazněno biskupem T. Holubem na konferenci).
Celofarní setkávání proto, že se mají potkat různé skupiny – věkové, sociální, atd. I když reflexe může probíhat snadno ve stávajících společenstvích – ty mohou zrovna působit jako vyprofilované bubliny … je proto otázkou, zda nemá vzniknout speciální skupina(y) pro účely synody – třeba složená ze zástupců různých farních společenství, aby se projevila různorodost. Ve Vademecum je věnována celá příloha, jak celofarní setkávání zorganizovat, jak moderovat, atd.
Zdá se, že vhodnou formou může být něco na způsob duchovních cvičení sestávajících z rozjímání Písma, modlitby, práce ve skupinkách, reflexe, sdílení a reflexe, liturgie … opravdu re-kolekce (= sběr) za doprovodu našich kněží.
Doporučuje se začlenit takováto setkání do již naplánovaných setkání. Zde se nám přirozeně nabízí příležitost oslav 80 let kostela na Habrovce.
O jakých tématech diskutovat?
Hlavním a společným tématem synody je: společenství (Bůh nás shromažďuje), spoluúčast (máme se zapojit, participovat ve sdílení) a poslání (posláním církve je hlásat Krista, být kvasem ve společnosti a pro společnost). To znamená, jak využít synodality, abychom odstranili překážky bránící v evangelizaci.
Hlavními oficiálními otázkami synody jsou: „Jak se společné putování realizuje v naší místní církvi? K jakým krokům nás vybízí Duch svatý, abychom putovali opravdu spolu? Jaké jsou naše zkušenosti (těžkosti, zranění, radosti, plody)? Jaké prvky fungování lze potvrdit, jaké postupně změnit? Jakými kroky?
Ztělesňujeme my, křesťanské společenství, styl Boha, který kráčí dějinami a podílí se na událostech lidstva? Jsme ochotni vydat se na dobrodružnou cestu, nebo se ve strachu z neznámého raději uchýlíme k výmluvám typu „není to třeba“ či „takhle se to dělalo vždycky“? (viz homilie papeže Františka ze začátku synody).
Máme se oprostit od našich uzavřených a opakujících se pastoračních modelů a otevřít svá srdce do nejistoty. „Synoda je vykročením na cestu, o které víme, že vede dobře, ale nevíme kam“ (biskup T. Holub, konference o synodě). Pokud už v tuto chvíli víme, kam zhruba směřujeme a kam asi chceme dojít, pak nejdeme cestou synody.
Někde může být strach z palčivých otázek jako rozvedení v církvi, zneužívání, svěcení žen, ženatí kněží, apod. Odložme strach a naslouchejme, čím pulsuje naše církev na úrovni farnosti.
Existuje deset podtémat synody (viz níže), takových pomocných okruhů, ale nemáme se jimi omezovat. Nemáme je zvládnout všechny. Měli bychom diskutovat, která chceme ve farnosti zvednout. Neměly by být více než tři. Času je málo. Ano, jsme ve spěchu. Synoda není pořádně připravená (viz list arcibiskupa Duky). To samozřejmě nijak neprospívá. Čas ale nakonec není náš problém, stačí nastartovat a vyrazit. Synoda nekončí nějakým dokumentem, ale má být životem církve v příštích desetiletích, stoletích. Co ale neprospívá je nekomunikace a lhostejnost. Nepleťme si naši nedostatečnost s leností a šlendriánem (viz B. Mohelník, konference o synodě).
Deset témat:
1. Společníci cesty: kdo jsou naši blízcí a vzdálení v církvi?
2. Naslouchání: jak a komu (nejen) v církvi nasloucháme?
3. Ujmout se slova: dokážeme mluvit odvážně, otevřeně a odpovědně?
4. Slavit společně: jak je pro nás v životě důležitá liturgie?
5. Sdílet odpovědnost za misijní poslání: co nám brání hlásat evangelium?
6. Vést dialog: je dialog prostředkem komunikace s ostatními?
7. Ekumenismus cesty: putujeme společně s ostatními pokřtěnými?
8. Autorita a spoluúčast: jak funguje participace a spoluzodpovědnost laiků v naší církvi?
9. Rozlišovat a rozhodovat: rozhodujeme v církvi transparentně na základě Ducha promlouvajícího ve společenství?
10. Synodální formace: jak nás formuje společenství pro synodální život?
Podrobnější popis je buď na webu P. Hrušky z chebské farnosti https://farnostcheb.cz/clanek.php?id=622&sbm=97 nebo v samotném Vademecu (mírně odlišný překlad a důrazy).